Bohové a mýty starověkého světa
Náboženství je starší než historie, zdá se, že již neandrtálci pohřbívali své mrtvé za jakéhosi náboženského obřadu. Když neandrtálci vyhynuli, činili tak zcela určitě "moderní lidé", kteří přišli po nich. Vědci se domnívají, že překrásné prehistorické jeskynní malby v Altamiře a v Lascaux měly nějaké magické nebo náboženské spojení s lovem. Existuje dostatek důkazů o kultu bohyně-matky v dobách před příchodem prvních civilizací.
V nejranější z těchto civilizací, v Sumeru, vznikla města pravděpodobně jako obřadní střediska kolem roku 5000 př. n. l. a později se vyvinula ve vzkvétající komunity. Prvním velkým náboženským eposem byl Gilgameš, sepsaný kolem roku 2000 př. n. l.. Zřejmě je ale mnohem starší.
Gilgameš je v podstatě příběhem o výpravě a nastoluje otázku úředního zájmu každého náboženství - podrobně popisuje marnou snahu hlavního hrdiny přemoci smrt. Jeden z příběhů spojených s tímto eposem vypráví o veliké potopě, která zničila všechno živé s výjimkou obyvatelů archy. Nápadná podobnost s biblickým příběhem o potopě světa a o Noemově arše svědčí o tom, že sumerský způsob myšlení velice ovlivňoval židovské náboženské představy, jakož i náboženské představy ostatních národů.
Síla bohů
Sumerské náboženství bylo zřejmě založeno hlavně na potřebě usmiřovat nelítostné bohy a bohyně poskytováním velkorysých obětí. Bázlivý postoj věřících byl pravděpodobně spojen s rovinnou, otevřenou povahou krajiny, která byla zranitelnou vůči pohromám, jako jsou záplavy nebo invaze nepřátel. Kněžská kasta, kteří pro sebe monopolizovala vědomosti a znalosti, podporovala zcela určitě poslušnost vůči bohům, v jejichž jménu své úřady vykonávala.
Nejprve mělo každé město svoje vlastní božstvo, později se některá z nich stala populárnějšími a byla seskupena dohromady v panteonu (chrámu), který si nárokoval věrnost celé země. Vytvořila se tak rodina či celá hierarchie bohů. Takový vývoj byl typický pro mnohé kultury.
Typickým byl rovněž způsob, jakým se panteon rozšiřoval, aby se vyrovnal s novými kulty (uctíváním), nebo dokonce i s novou politickou realitou. Dobře známým příkladem je "povýšení" boha města Babylonu Marduka na vedoucí místo v panteonu, když se Babylon stal dominantní silou v Mezopotámii.
Podobné změny se odehrávaly se starověkém Egyptě, jehož náboženství existovalo přes 3000 let a bylo značně komplikované Jeho 2000 bohů nabralo formy věcech známých bytostí: lidských, zvířecích nebo vybavených zvířecími hlavami na lidských tělech. Mezi ně patřili například Anubis s šakalí hlavou, kočka Bastet, Thovt s hlavou ibise a ostatní, reprezentované kravami, brouky a dokonce i hrochy.
Kněžská kasta byla velice mocná, stejně jako tomu bylo v Sumeru. Nadvláda krále neboli faraona byla však jasněji vymezena, neboť on sám byl bohem, jelikož ztělesňoval na zemi boha Hóra, která měl hlavu sokola. Bůh jménem Amon se spolu se svým městem Thébami stával stále důležitějším, až nakonec splynul se slunečním bohem jménem Re a stal se hlavním božstvem jménem Amon-Re.
Jiné příběhy se týkaly boha Osirise, který byl zavražděn a potom vzkříšen úsilím své ženy Isis a svého syna Hóra. Osiris se stal v egyptském náboženství velmi důležitým jako soudce mrtvých. Měl totiž moc udělit či odepřít věčný život.
Názor na posmrtný život
Sumerský názor na posmrtný život byl ponurý, avšak pro Egypťany znamenal přechod k blaženosti. Následkem toho byl život Egypťana z větší části přípravou na smrt. Kromě toho, že měl žít bezúhonně, musel zařídit, aby jeho tělo bylo po smrti mumifikováno, musel vybavit svoji hrobku přiměřenou potravou a pohodlím pro věčnost a rovněž provádět spletité rituály popsané v Knize mrtvých, aby přežil nebezpečenství cesty podsvětím. Nejvelkolepějšími hrobkami byly pyramidy postavené králi čtvrté dynastie (2613 - 2494 př. n. l.).
Jiní vládci byli uloženi k poslednímu odpočinku do hrobek vytesaných do strmých stěn v Údolí králů. Pouze obsah jedné takové hrobky (mladého Tutanchamona) unikl pozornosti zlodějů. V roce 1922 byl v této hrobce objeven nesmírný poklad, což byl nejsenzačnější archeologický nález toho století.
Stabilita egyptského náboženství udělal velký dojem na všechny, kteří s ním přišli do styku. Pokud se v průběhu tisíciletí nějak změnilo, pak pouze pohltilo nové kulty bez nějakého významného konfliktu. K jediné výjimce došlo za vlády faraona Achnatona, asi 1369 - 1352 př. n. l., který podporoval kult jediného slunečního boha Atona a založil nové obřadní město Amarnu. Dokonce i dnes lze zhlížet na Achnatona dvěma způsoby: jako na pokrokového monoteistu, nebo jako na netolerantního fanatika. Náboženská revoluce Achnatonova nepřežila jeho smrt. Jeho nepřátelé dělali, co mohli, aby vymazali jakoukoliv památku na jeho existenci.
Akce:
